Začátek konce...

12. dubna 2007 v 17:14 | by Baaari |  Ostatní
Zavřu dveře. Připadají mi těžké, jakoby byly ze železa. otočím klíčkem v zámku a i když je to klapnutí tiché, v hlavě mi zazní takový rámus, jakoby koupelnou, ve které se nacházím, projel plně naložený vlak.

Dojdu ke zrcadlu a pohlédnu do něj. To, co zahlédnu, mě vyděsí. Dívka, která je na celé střední škole nejoblíbenější, vyhrála okresní soutěž krásy, královna všech večírků, ta sympatická dívka - a teď stojím v koupelně a hledím si do očí. Mají stejnou barvu jako vždycky, ledově modrou, jen mi připadají, že jsou trošku světlejší, ještě víc ledové. Možná zesvětlaly proto, že zase vzpomínám na svojí sestru.
Když mi bylo asi 16, šla si setra koupit do lékárny něco na bolest. Já jsem se zrovna dívala na televizi. Dávali nějakou telenovelu, kde se momentálně nějaká Manuela s nějakým Manuelem usmiřovali. Odešla, a když potom zazvonil telefon, tak mě pak už dlouho žádné Manuely nezajímaly. Sestra prý vyšla z lékárny a porazilo ji auto. Nešťastná nehoda. vyšla z lékárny s krabičkou v ruce. Když mi to lékař v telefonu pověděl, málem jsem upustila sluchátko. Ale když mi pak řekl, že ta krabička, kterou má sestra držela v ruce, byl těhotenský test, hrklo ve mně a já to sluchátko upustila úplně.
Nevěděka jsem, co mám dělat, byla jsem sama doma a moje sestra je mrtvá; zemřela s těhotenskýcm testem v ruce.
Byla to jediné, co jsem měla. To ona mi radila v životních situacích, které jsem nezvládala. Manuel v televizi právě říkal, že Manuelu nikdy neopustí... a mě se chtělo spát. Usnout a už se neprobudit. Nikdy. Šla jsem do koupelny. Stála jsem tam, co stojím teď, ale nedívala jsem se na svůj zdrcený obraz v zrcadle. Prohrabovala jsem se v mámině skříňce s léky. Pár prášků na spaní přece nemůže uškodit.
Ne, neuškodilo. Vypumpovali mi v nemocnici žaludek, ve stejně nemocnici, v jakéí se snažili ještě zachránit život mé sestry, a pak mi nic nebylo. Ale moje sestra byla mrtvá.
Jsou to už dva roky,a el někdy mám chuť vzít si znovu prášky. Mnohem víc prášků než předtím. Ale nemůžu. Slíbila jsem matce, že už si je nikdy nevezmu a já své sliby dodržuju.
Utřu slzu, co mi mimoděk teče po tvář, hmátnu po kohoutku a začku napouštět do vany teplou vodu. Nenávidím se za to, co chci udělat, a bude mě za to nenaávidět ještě spousta lidí. Ze skříňky vytáhnu malý lesklý předmět. Svléknu se a vlezu do vany. Horká voda je příjemná.
V páře najednou začnu rozeznávat rysy tváře mé sestry.
Aniž bych si to uvědomovala, ten lesklý předmět - žiletku - pod vodou přibližuju k zápěstí. Matka to pochopí, napsala jsem dopis, kde všechno vysvětluju. naprosto přesně si pamatuji každé slovo. píšu tam, že se mi moc stýská po sestře, že už jsem s tou bolestí žila moc dlouho. "Moc mě to mrzí, mami, a omlouvám se ti..." A ještě spousta omluv, vysvětlování. A na závěr dopisu, jak už to bývá, jsem napsala : "Mám tě ráda, mami. A nebreč. :-)"
Do vody ve vaně začnou padat slzy smutku... a taky strachu. Nebojím se o sebe, nebojím se smrti. S tou volbou jsem se už vyrovnala. Bojím se toho, že až matka ztratí i druhou dceru, bude stejný zbabělec jako já a něco si udělá, že si ublíží.
Moje ruka téměř bezmyšlenkovitě pohne žiletkou ještě blíž k zápěstí. Mé tělo ví, co chi udělat, ale já si to naplno uvědomuju, až když to chladné a zlověstné ostří poruší tenkou vrstvu pokožky a protne tu slabou blanku tepny. Cítím, jak ze mě ta tíha posledních dvou let padá rychlostí, jakou se voda zabarvuje krví...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama